Měsíc s knížkou: DUBEN 2016

14. května 2016 v 19:57 | Charlyn |  Měsíc s knížkou

6 KNÍŽEK
2198 STRÁNEK

V dubnu jsem nepřečetla tolik knih - jednak kvůli škole, jednak kvůli tomu, že jsem deset dní louskala Pineirův Pád a pořád s ním nemohla pohnout.
Na začátek bych se chtěla omluvit, že jsem v květnu nebyla moc aktivní, a také vymluvit, protože ani nadále nebude vycházet moc článků. Nejenže toho mám hodně ve škole, potřebuji do konce června dodělat resty ze čtvrtého ročníku, abych byla v září puštěna k maturitě, a co si budu nalhávat, jsem tak v polovině. Také mám zítra přijímačky na UPOL na obory česká filologie a česká filologie se zaměřením na editaci, takže čas, který jsem nestrávila nad učením do školy, jsem zabila při procházení přijímacích testů a následném panikaření. A to málo volného času trávím u hokeje a u Hry o trůny (je tu nějaký fanoušek?). Takže nabitý měsíc.
Také za chvíli budeme slavit první narozeniny blogu, mám z toho hroznou radost a děkuju všem pravidelným i příležitostným čtenářům za jejich trpělivost a povzbuzující komentáře.



Duben jsem začala s knihou Zmizelá od bestsellerové autorky Gillian Flynn. Knihu jsem si nemohla vynachválit, omotala si mě kolem prstu a udržela si moji pozornost až do samotného konce, který se nedá označit jinak než za kontroverzní. Všem, kteří váhají kvůli tomu, že je neoslovil film: jděte do toho, mě taky zprvu odradil, naštěstí jsem se odhodlala knihu i tak přečíst a nestačila jsem zírat. Film se s knihou vůbec, ale vůbec nedá srovnávat.
Pokud se chcete dozvědět víc, přečtěte si moje recenzi: ZDE.



Od knihy Řeky Londýna, kterou napsal Ben Aaronovitch, jsem měla obrovská očekávání. Bohužel nebyla naplněna. Začátek, kdy se do knihy ještě to nadpřirozeno moc nemotalo, se mi hodně líbil a neustále jsem se uculovala nad nějakými hláškami. Jenže pak se hlavní hrdina zapletl do nadpřirozeného světa a kniha šla z kopce - kromě známých upírů či duchů v knížce vystupovali neobvyklé a ve výsledku docela trapné bytosti. Knížka se vlastně, jak je z názvu patrné, točila kolem londýnských řek a každou z řek zastupovala nějaká postava, takže tu byla Mamka a Taťka Temže, což byl zprvu docela komický prvek, pak se ale přehoupl do roviny trapnosti. Navíc kniha se špatně a hodně pomalu četla.
Víc povím v recenzi, kterou chystám.




Dále jsem si v knihovně půjčila knihu Můj pes Doggo od Marka B. Millse. Jakožto nadšený a zapálený pejskař jsem se těšila na úsměvnou a dojemnou knížku s pejskem jako hlavním hrdinou. Příběh byl docela dobrý, místy vtipný, takže jsem se zabavila, ale ve výsledku tam o Dogga vůbec nešlo. Celou dobu někde buď ležel, nebo tam vůbec nebyl. Kdyby v knize nefiguroval, dopadlo by to vlastně stejně. Takže tahle knížka není taková, jak se tváří. Nicméně i tak to bylo dobré a nenáročné čtení.




Kořist od Andrewa Fukudy je druhý díl distopické trilogie Hon. Musím říct, že druhý díl byl doopravdy lepší než ten první a i o hodně zajímavější. Hlavní záhadu okolo tajemného městečka jsem ale odhalila a myslím, že jsem nebyla jediná - má totiž hodně společného s jistou zápletkou ve Hře o trůny. Přesto mi to nijak nevadilo a kniha nakonec dostala docela úctyhodné hodnocení.
Na knihu chystám recenzi, takže víc se dozvíte tam. Nevím, jak to celé napíšu, abych nic neprozradila čtenářům, kteří nečetli ani první díl, rozhodně to bude výzva - ale můžu zaručit, že recenze bude kompletně bez spoilerů, ostatně jako vždycky. Protože spoilery jsou zlo!




Mnozí z Vás jistě Liane Moriarty znají, u nás vyšly už tři její knihy a Zamilovaná hypnotizérka byla čtvrtá. U mě Liane nikdy nezklame a nezklamala ani teď. Hypnotizérka nebyla vůbec žádná kýčovitá romanťárna, jak by se podle názvu mohlo znát - samozřejmě tam šlo o lásku, ale hlavním tématem knihy byl stalking, takže rozhodně nečekejte žádný růžový vztah.
Na knihu také chystám recenzi, než vyjde, můžete se podívat na recenzi na Sedmilhářky, u nás třetí vydanou Lianinu knihu, na kterou jsem pěla samé ódy: ->RECENZE<-




Fanoušci sci-fi a Marťana jistě o této knize slyšeli - jedná se o Pád od R.J. Pineira. Já sice sci-fi moc nefandím, ale protože se mi líbil Marťan, myslela jsem si, že mě nadchne i tato kniha. Bohužel mě hodně zklamala, a kdybych ji nevyhrála v soutěži, asi bych si dost vyčítala, že jsem zrovna za tuhle knihu utratila značnou část mého kapesného. Ono to doporučení na základě Marťana je trochu zavádějící - ano, kniha má podobný námět, ale krom toho je jedinou další jejich společnou věcí množství technických informací. V Marťanovi ale byly všechny technické detaily podány tak nenásilně a laicky, že je pochopilo i takové tele jako já, a když jste prostě zrovna něco nepochopili, nevadilo to. Jenže celý děj Pádu se točil kolem složité techniky, fyziky a matematiky, mých úhlavních nepřátel. Takže kniha mě nudila a otrávila a spíše ze setrvačnosti jsem ji louskala necelé dva týdny.
Nevím, jestli na ni napíšu recenzi, mám k ní co říct, to ano, ale zase nechci psát recenzi, kde bych na knihu jenom nadávala. Pokusím se najít i něco, co bych mohla vyzdvyhnout, jinak recenzi vynechám.



Tak to byly moje knihy, jaké jsou Vaše? A potkám se s někým zítra na příjimačkách?
Mějte se krásně a užijte si víkend.
 

RECENZE: Zmizelá (Gillian Flynn)

18. dubna 2016 v 15:18 | Charlyn |  Recenze

Zmizelá

Autorka: Gillian Flynn
Originální název: Gone Girl
Žánr: psychologický román
Rok vydání: 2013 (první vydání originálu: 2012)
Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 528
Překlad: Drahomíra Michnová

Hodnocení na Goodreads: 4.00


Autorka

Gillian Flynn se narodila v roce 1971 v Kansas City. Její rodiče byli vysokoškolští profesoři - její matka učila čtení s porozuměním a její otec film, proto si Gillian už jako malá vytvořila ke knihám a filmům velice silný vztah. Gillian byla tiché dítě, které před realitou utíkalo do knih a vlastních příběhů. Po maturitě vystudovala Kansaskou univerzitu, kde získala diplom z angličtiny a žurnalistiky. Po univerzitě psala dva roky do obchodního časopisu, ale pak se rozhodla vrátit se ke studiím, tentokrát na Medill School of Journalism v Chicagu. Po získání magisterského diplomu chtěla pracovat jako policejní zapisovatelka, ale zjistila, že k tomu nemá potřebné vlohy. Nakonec začala pracovat pro Entertainment Weekly, kde psala filmové recenze. Po deseti letech dala výpověď, aby se mohla naplno věnovat psaní knih. Gillian uvedla, že kdyby předtím nepracovala jako žurnalistka, nikdy by nemohla být spisovatelka - prý si díky tomu uvědomila, že vás zničehonic nepolíbí můza a že na psaní vždycky nemáte náladu, přesto musíte vstát a jít pracovat.
V roce 2006 vyšla Gillian první kniha - Ostré předměty (česky 2013). O tři roky později vydala druhou knihu, Temné kouty (česky 2014), které se v roce 2015 dočkaly i filmové verze. V roce 2012 byla publikována její třetí kniha Zmizelá (česky 2013), která se s dvěma miliony prodaných výtisků stala druhou nejprodávanější knihou daného roku - v prodejnosti ji předběhla pouze trilogie Padesát odstínů šedi. V roce 2014 byla kniha zfilmována. Minulý rok vyšlo prozatím poslední dílo Gillian Flynn - novela The Grownup, která získala ocenění za nejlepší krátký příběh roku 2015.
Gillian žije v Chicagu se svým manželem, synem Flynnem, dcerou Veronicou a kocourem Royem. Momentálně pracuje na další knize a zašívá se v suterénu, kde hraje Pac-Mana.
Oficiální web: http://gillian-flynn.com/




Nick a Amy slaví páté výročí svatby. Jako každý rok si Amy pro Nicka připravuje hon za pokladem, který ho formou hádanek provede až k cíli, kde na něj bude čekat nějaké překvapení. Letošní hon za pokladem bude ale o hodně jiný než ty předchozí. Nick je zrovna v baru, jenž vlastní společně se svou sestrou, když mu zavolá soused. Tvrdí, že dveře jejich domu jsou dokořán a kocour, kterého Amy nikdy nepouští ven, sedí na prahu. Když Nick přijede domů, uvědomí si, že se muselo stát něco strašného. Nejenže jsou otevřené hlavní dveře, ale obyvák vykazuje jasné známky zápasu. Hledá Amy jak doma, tak v venku, ale zbytečně. Amy zmizela.
Přivolaná policie zajistí důkazy a začne pracovat s dvěma verzemi - Amy někdo unesl nebo zabil. Náhodou najdou také první nápovědu k honu za pokladem a Nick se rozhodne sledovat možná poslední kroky své manželky a hádanky postupně vyluštit. Mezitím začnou na povrch vyplývat znepokojující skutečnosti, které více či méně poukazují na to, že Nick má něco společného s Amyiným zmizením. Navíc alibi, chová se velice podivně, jeho výpovědi jsou zmatené a před Amyiným zmizením si nakoupil spoustu drahých věcí. Nick ale tvrdí, že nic neudělal, popírá také naprosto jasné důkazy. A pak policie najde poslední dílek skládačky a najednou je jasno: Nick je vinen.


Zmizelá je naprosto geniální román. Nemyslím si, že bych někdy četla něco tak promyšleného. Od knížky jsem se nemohla odtrhnout. Četla jsem a četla, a až jsem skončila, dlouho jsem seděla bez hnutí, zírala na poslední stránku a nebyla schopná dát dohromady souvislou myšlenku. Brilantní.

Je rozdíl, jestli někoho opravdu miluješ, nebo jestli miluješ jen představu, kterou o něm máš.

Musím se přiznat, že jako první jsem viděla film. Na filmové zpracování se hezky koukalo, zabavilo mě, ale nic moc mi nedalo. Většinu věcí jsem zapomněla do týdne, takže když jsem po roce sáhla po knížce, která na mě už dlouho vyčítavě pokukovala z knihovničky, celý příběh jsem prožívala odznova. A i když se film s výjimkou konce držel knížky, přišlo mi, že se jedná o úplně něco jiného. Film byl černobílý, nemastný, neslaný, ale kniha hýřila barvami (teď zním jako blázen). To, co se dělo na obrazovce, nemohlo vystihnout tu smršť, co se odehrávala na papíru. Až když jsem příběh četla, uvědomila jsem si, jak je spletitý. A jak skvělá autorka Gillian Flynn je, když všechno tohle dokázala dát dohromady.


V knize se pravidelně střídají dva pohledy - Nickův a Amyin. S Nickem řešíme aktuální situaci, sledujeme ho, jak se vyrovnává se zmizením své ženy a s faktem, že je na něj pohlíženo jako na jejího únosce a možná i vraha. S Amy se zase pomocí jejích deníkových zápisků přesuneme do minulosti. Zjistíme, jak se s Nickem poznali, jak se jejich vztah vyvíjel a že jejich manželství nebylo vůbec růžové. Deník Nicka rozhodně nevykresluje jako vzorného a pozorného manžela, což ostatně čtenáři dojde už na začátku. A právě tyto zápisky dostanou většinu čtenářů do bodu, kdy si pohrávají s myšlenkou, že Nick Amy opravdu zabil. Může Nick celou dobu lhát nejen policistům, ale i čtenářům?

Spánek je jako kočka: přijde za tebou, jen když ho ignoruješ.

Konec knížky je naprosto šílený, zvrácený a hrozný! Samozřejmě jsem nečekala žádný happyend, to by celý příběh pokazilo, ale doufala jsem v nějaké uspokojivé rozřešení. Místo toho jsem dostala takovou zápletku, která by mě nenapadla ani v nejhorších nočních můrách. Závěr jsem nesnášela a zároveň mi přišel skvělý, protože byl mrazivý a více než kontroverzní. Něco takového tu ještě rozhodně nebylo.


Příběh je napsaný velice čtivě. Je plný zvratů, které vám nedovolí ani na moment knížku položit. Každá kapitola končí velice napínavě, takže vám nezbývá nic jiného, než číst dál. V téhle knížce není absolutně nic tak, jak se zdá. Gillian si dokonale pohrává s naší myslí a manipuluje s námi. Kdybych první neshlédla film, vůbec bych nevěděla, čemu mám věřit, a určitě bych měla spoustu šílených teorií. Tahle knížka je opravdu zátěží na psychiku, po dočtení jsem byla jako chodící zombie a pořád mi to vrtalo v hlavě.

Zmizelou doporučuji všemi deseti. Nejvíce ji asi ocení dospělí čtenáři (právě jsem si uvědomila, že do té kategorie také patřím, hrůza, jak to letí), ale určitě osloví i některé čtenáře, jimž na osmnáct teprve táhne. Jenom se připravte na pořádnou postčtenářskou depresi.

Hodnocení: 5.0*

Deset největších trápení knihomola

15. dubna 2016 v 12:32 | Charlyn |  Knižní články
Zdravíčko! :)
Dnes se hlásím s článkem na téma knihomolů a jejich problémů, tragédií, trápení... Když se na to tak podíváte, knihomolové musí překousnout velkou spoustu problémů. Vůbec nemáme lehký život, to ani náhodou. A pozor, došla jsem k objevu, že čtení je dokonce hodně nebezpečná a adrenalinová aktivita - pokud se chcete dozvědět více, čtěte dál.
Doufám, že se vám článek bude líbit a připomene vám, jak silné osobnosti jste, když tohle všechno zvládáte.


1. Prázdné prasátko
Nejhorší knihomolský problém je rozhodně nedostatek peněz. Wishlist mám nabitý samými bestsellery a vysoce hodnocenými knihami, které prostě musím mít ve své knihovničce, ale každodenně narážím na ten stejný problém. Prasátko je vybrané do poslední koruny, v peněžence mám dvacku, kterou potřebuju na autobus, a bankovní účet musí zůstat nedotknutý, abych se na vysoké nemusela stresovat s penězi.
Jenže já ty knížky prostě potřebuju. A když nejsou v knihovně, je to hodně velký průšvih, protože jak si je máte přečíst? Jedinou naději je kapesné - a to se pak může stát, že například v dubnu můžete mít předčasně vybrané červencové kapesné. Pak si ale z toho množství knih musíte jednu vybrat, protože zřídkakdy vám kapesné vystačí na víc knih, vždyť ještě z něčeho musíte platit veřejnou dopravu a sladkosti. A jakmile si konečně nějakou knihu vyberete a koupíte si ji, vyjde několik dalších knih, bez kterých prostě nebudete moct žít. A celý proces začíná odznova.

2. Spoilery
Spoilery jsou největší zlo! A číhají na vás i na místech, kde byste je vůbec nečekali. Vloni jsem si tak jela autobusem, v té době jsem sledovala Hru o trůny a byla jsem někde u druhé série. A za mnou seděli nějací dva kluci a mluvili právě o Hře o trůny. A pak se začali bavit o tom, kdo všechno umřel, komu to přáli a čí smrt je potěšila. A než jsem se stihla vzpamatovat a nasadit si sluchátka, zaslechla jsem asi pět jmen. Samozřejmě se jednalo výhradně o mé oblíbené postavy.
Spoilery úplně běžně číhají v anotacích k dalším dílům sérií, čehož jsem si vědoma, ale v jedné slabé chvilce mi to prostě nedošlo. To jsem si takhle objednala celou trilogii, protože jsem nervózní, když přečtu první díl a nemůžu plynule navázat. Když jsem byla asi uprostřed prvního dílu, dala jsem si od čtení na chvíli pauzu a zálibně si prohlížela díl druhý. A pak jsem zahlédla kousek anotace: "... po smrti její matky...". V bodě, kde jsem přestala číst, byla matka hrdinky ještě živá.
Velký adrenalin je otáčení na poslední stránku, abyste se podívali, kolik těch stran kniha vlastně má a kolik jich ještě zbývá do konce. A i když se urputně snažíte na konec nedívat, někdy se to prostě stane, protože periferní vidění je mrcha. Posledně mi nechtěně padlo oko na poslední větu: "Byl to jeho otec." Otec hlavního hrdiny byl údajně mrtvý.


3. Nedostatek místa
Každá knihovna se dříve nebo později úplně zaplní. Já jsem majitelem dvou knihovniček, ale tak maličkých, že dohromady sotva pojmou sto knížek. A není nic horšího, než když musíte knihy skládat do dvou řad. Ti, co nečtou, si řeknou, proč je to takový problém. Nedokážou pochopit, že knížky musíte mít hezky vystavené a na první pohled musí být jasné, o jakou knihu jde. Jediným řešením je tedy koupě nové knihovny, což se pojí k prvnímu bodu.

4. Žádný společenský život
Taky znáte ten pocit? Celý sobotní večer prosedíte u skvělé knihy, pod dekou a s kávou či čajem. Občas nahlédnete na sociální sítě nebo vám přijde nějaká esemeska od kamarádů a zjistíte, že všichni jsou venku, baví se, paří a opíjí se do němoty. Ne že byste jim to záviděli, to asi ne, ale donutí vás to zamyslet se, co to sakra děláte se svým životem.


5. Loučení s knihou
Ať už jde o novelu nebo několikadílnou sérii, loučení je vždycky těžké. Po zavření knihy si uvědomíte, kolik jste s postavami prožili, všechny jejich pády, úspěchy, zlomená srdce a první lásky. A dojde vám, že už je nikdy neuvidíte. A když vzhlédnete, uvědomíte si, že všichni lidi kolem vás pokračují ve svých životech, a vy sedíte jak hromádka neštěstí a myšlenkami se ještě touláte v neexistujícím světě.
Nejhorší loučení pro mě bylo po dočtení dvanáctého, tudíž posledního, dílu Školy noci. Po dvanácti knihách a čtyřech novelách, jejichž zakoupení mě stálo několik tisíc (počítala jsem to a už si to přesně nepamatuji, nicméně číslo se vyšplhalo na více než čtyři tisíce) a čtení mnoho slz a bolesti, byl konec. Přestože se v létě plánuji k sérii vrátit, je prostě po všem a ten pocit, že jsem ztratila spoustu úžasných kamarádů, už asi nezmizí.

6. Smrt oblíbené postavy
Lidé by měli pochopit jedno: Knihomola zasáhne smrt fiktivní postavy stejně jako odchod reálného člověka. Moje rodina pořád nemůže pochopit, proč na knihami brečím, když je všechno vymyšlené. Pro mě celý příběh ale reálný a s danou postavou jsem prožila tolik, že se slzám neubráním. Pokaždé, když mi nějaká oblíbená postava zemře, do toho spadají i seriálové a filmové postavy, v srdci se mi vytvoří prázdné místečko, které nikdy nezaplním. Po Hře o trůny mám místo srdce zející díru.


7. Knižní bolesti
Knižní bolesti se mohou projevit různě: bolest zad, bolest za krkem, bolest očí, bolest končetin poté, co jste si je přesezeli tak, že je ani necítíte. Nejlépe jde ale o kombinaci všech uvedených. A když to přeženete, může se stát, že vám například bolesti zad už nikdy nezmizí. Když nad tím tak přemýšlím, čtení je opravdu nebezpečná aktivita.

8. Filmová verze
Filmové verze našich milovaných knih, které režiséři pěkně zmršili. Na tohle téma by se dala napsat spousta článků. Jde o to, že když čtete, vytvoříte si nějakou představu. Víte, jak postavy vypadají, jaký mají hlas, jak bydlí. A pak přijde film a všechno je úplně jinak.
Nejvíce se bojím již zmíněné Školy noci, jejíž filmová verze se chystá už několik let. Po všech těch knihách a novelách vím, jaký má Zoey obličej, jak zní Afroditin hlas a jak vypadají prostory Tulské školy noci. A film to může (a pravděpodobně se to tak i stane) všechno zničit. (A taky by mě zajímalo, kolik dílů sfilmují, pochybuji, že udělají dvanáct filmů.)
Jediný film, který byl podle mě o hodně lepší než knižní předloha, byl S láskou, Rosie. Většina se mnou v tomhle ale nesouhlasí.


9. Není to reálné
Zamilovali jste se do Jace z Nástrojů smrti? Stali jste se vazaly Starků? Prožili jste s Harrym, Hermionou a Ronem báječná léta v Bradavicích? Přežili jste s Katniss dvojitou porci hladových her a osvobodili Panem od kruté nadvlády Kapitolu? Ano, ano, ano! Všechny tyto věci mají ale jednu velkou nevýhodu. Jsou jenom ve vaší hlavě, nejsou reálné. Někdy tak moc spadnu do příběhu, že si to neuvědomuju. A když dočtu, vrátím se zpátky do té hnusné reality plné falešných lidí a chce se mi brečet.

10. Výslovnost
Už se vám taky někdy stalo, že jste poprvé nahlas vyslovili jméno nějaké postavy a znělo vám hrozně divně? Mně se to stává pořád. Před několika lety jsem kamarádce četla první kapitolu z Harryho Pottera a Kamene mudrců, a když jsem poprvé přečetla Dudleyho jméno, nemohla jsem překousnout, jak podivně zní.
Výrazně horší je, že někdy ani nevíte, jak jisté jméno vyslovit. Při tichém čtení ho bez problémů nějak přelousknete, ale když ho máte říct nahlas, nemáte nejmenší tušení jak na to. Já jména obvykle nijak výrazně nemotám, ale u některých hrozně originálních kreací to bez koktání nejde.



Který z uvedených problémů je pro vás to největší zlo? Napište mi to do komentářů, ráda si přečtu vaše názory. A také mi dejte vědět, jestli byste měli zájem o další část, mám vymyšlenou spoustu dalších problémů, které jsem nakonec do článku nezařadila.
Mějte se krásně a užijte si víkend.
 


RECENZE: Hon (Andrew Fukuda)

10. dubna 2016 v 15:19 | Charlyn |  Recenze

Hon

Autor: Andrew Fukuda
Originální název: The Hunt
Série: Hon, 1. díl
Žánr: young-adult, dystopie
Rok vydání: 2014 (první vydání originálu: 2012)
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 304
Překlad: Jakub Kalina

Hodnocení na Goodreads: 3.72


Autor

Andrew Fukuda je napůl Číňan a napůl Japonec. Narodil se na Manhattanu, ale vyrůstal v Hong Kongu. Poté co na Cornellově univerzitě získal bakalářský titul, začal pracovat s mladistvými imigranty v čínské čvrti na Manhattanu. Jeho zážitky a zkušenosti ho inspirovali k napsání knihy Crossing, která vypráví o čínském chlapci studujícím na střední škole v Americe. Kniha vyšla v roce 2010 a přestože to byla Fukudova prvotina, oslovila masy dospívajících a posíbrala řadu ocenění. V roce 2012 přišel s další knihou, prvním dílem upíří trilogie, kterou o rok později následovaly zbývající dva díly. Série si po celém světě získala řadu příznivců a dočkala se i českého vydání.
Fukuda momentální žije v New Yorku na Long Islandu se svojí rodinou.
Oficiální web: http://andrewfukuda.com/
Twitter: @AndrewFukuda




Zkuste si představit následovné. Země už není taková, jaká bývala. Svět ovládají krvelační upíři, kteří drtivou většinu lidstva zabili nebo proměnili. Říká se, že kromě hrstky glupanů, které prezident chová ve své rezidenci, existuje také pár dalších, co jsou na svobodě. A vy jste jeden z nich, ano, jste glupan, pravděpodobně jediný člověk mezi tisícovkami upírů, kteří už mají dost zvířecího masa. V žilách vám proudí horká, sladká krev. Stačí jen jedna chyba, jedna kapka potu, jediný neoholený chloupek, jediný úsměv, a je po vás. Ale vy chcete žít. Proto děláte všechno proto, abyste mezi upíry zapadli - ne nadarmo se říká, že pod lampou je největší tma.
Přestože měl Gen už několikrát pěkně namále, stále se mu daří žít mezi upíry, aniž by vzbuzoval nějaké podezření. Až do honu. Protože prezidentovo postavení upadá, rozhodne se, že nejlépe získá pozornost svého lidu obnovením události, která se naposledy konala již před desítkou let a vzbudila masivní zájem. Opět uspořádá hon na glupany, největší a nejbrutálnější, jaký kdy jeho komunita viděla. O tom, kdo získá možnost zúčastnit se, rozhodne losování. Jedním ze šťastlivců je i Gen, který má ale jeden problém - je člověk, neumí rychle běhat, jeho noční vidění nestojí za nic a proboha, vždyť má falešné tesáky! Jak by se mohl účastnit honu, aniž by vzbudil nějaké podezření? Naštěstí má geniální plán - prostě si před začátkem honu zlomí nohu, to určitě bude fungovat.


Hon je trochu jiný, než všechny knihy o upírech, které jsem kdy četla. Myšlenka upírů jako druhu na samém vršku potravního řetězce a glupanů, čili lidí, které upíři vidí jako zvířata, jež nejsou schopna myslet a mluvit, se mi hodně líbila. Upíři nikdy neviděli lidi v jejich přirozeném prostřední, drží je jako zvířata zavřená v kleci a pěstují je ke krvavé zábavě, proto si také myslí, že je lidi nemohou nijak ohrožovat. Samozřejmě, jak už to tak bývá, lidé jsou vynalézaví a dokáží si poradit jak s pěstováním portavin, tak s ovládáním zbraní. Bylo trochu úsměvné představovat si upíry, jak jsou vyvedeni z míry chytrostí glupanů, přičemž daný glupan neudělal nic výjimečného. Když se nad tím zamyslíte a vezmete to trochu více do hloubky, uvědomíte si, že v běžném životě každodenně děláme úžasné věci, které nám připadají naprosto normální.
Styl psaní knihy se mi místy líbil, místy nelíbil. Celý děj byl velice svižný a příběh čtivý, ale někdy na mě bylo jeho tempo moc rychlé. Fukuda se zbytečně nezdržoval, což většinou není na škodu, ale při pár scénách bych ocenila, kdyby zpomalil a nechal mě vychutnat si nastalou situaci - takhle to bylo: udělal tohle, udělal tamto, padl, umřel.

Nikdy nezapomeň, kdo jsi.

Co se mi na knize hodně nelíbilo, byla přehnaná originalita. Až do přečtení Honu jsem si nikdy moc neuvědomovala, že by originalita mohla uškodit, brala jsem ji jako něco, co se vysoce cení. Ale po přečtení téhle knihy se na to už dívám jinak. Když už má čtenář o něčem ustálenou představu, autor by do toho neměl moc rýpat a nepřekračovat hranice mezi uvěřitelným a nereálným. Já jako milovník upírů už o dětech noci mám nějaké představy a očekávání a to, jak je vykreslil Fukuda, mi moc nesedělo. Byla jsem ráda za jejich krvelačnost a to, že na slunci zhoří, protože s mírumilovnými upíry, kteří se na sluníčku třpytí jako diskokoule, nechci mít už nikdy co do činění (promiň, Edwarde). Ale další aspekty upírů byly prostě divné, dvě věci balancovaly na okraji trapnosti.
Jako první tu máme "vtipnou kost". Jde o to, že upíři se nemohou smát (usmívat se ale mohou, zajímavé), místo toho si usilovně škrábou zápěstí. Velice zvláštní. Když jsem na to narazila poprvé, nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. A také mě naštvalo, když jsem se pár dní po dočtení knihy něčemu zasmála a velice neúmyslně se podrbala na zápěstí. Myslím, že si dám od fantasy knih na chvíli pokoj, opravdu mi to ničí mozek.
A pak tu máme tu podivnou věc s loktem a podpažím. Jde o jakousi alternativu sexu, při jejíž demonstraci mi bylo tak trapně, že jsem knihu musela zavřit a rozdýchat to. A v tomto také spočívá velká trhlina v příběhu. Upíří totiž stárnou. A jelikož předpokládám, že z toho, když vám někdo strčí loket do podpaží, neotěhotníte, nemají možnost se rozmnožovat. Tudíž tu máme obrovskou populaci upírů, která pomalu vymírá. Možná že to má Fukuda vymyšlené tak, že se starým upírům jedincům zastaví stárnutí a navždy zůstanou ve věkové fázi "těsně nad hrobem", to by ale bylo trochu bizarní a s takovýmto vysvětlením bych se ani náhodou nesmířila. Doufám tedy, že ve druhém či třetím díle mi Fukuda na otázku rozmnožování upírů odpoví - ale bez ukázky toho podivného rituálu, moc prosím, podruhé už bych to nezvládla.

zdroj: DeviantArt

Poslední výtka. Nevím, co to s těmi všemi young-adult autory je, že si myslí, že každá kniha tohoto žánru musí mít nějaký románek, nejlépe trapný, klišoidní a úplně zbytečný. Nic takového se nikde nepíše, přesto to tak všichni dělají. Pokud to k tématu knihy patří, tak samozřejmě, to beru a dobře napsanou romanťárnu si ráda přečtu. Ale když je hlavním tématem dystopický svět vedený krvežíznivými upíry a s lidstvem to vypadá opravdu špatně, nechápu, proč se autor nesoustřední jen na fantasy rovinu a čtenáři předhodí naprosto předvídatelný románek.
Vy, co jste knihu četli, dobře víte, o čem mluvím. Pokud jste knihu nečetli, zkuste si tipnout, o jakém románku asi mluvím. Ano, hádáte dobře, náš zcela lidský hlavní hrdina se bezhlavě zamiluje do upírky. Celý vztah se vyvíjí přesně tak, jak čekáte, navíc dojde i k onomu zvratu, který jste od začátku předpodvídali. A nesmí chybět potencionální materiál na milostný trojúhelník.
Proto si myslím, že knihu maximálně ocení hlavně mladší čtenáři, kteří, jak to říct hezky, pořádnou romantiku považují za nezbytnou součást každého příběhu a vůbec jim nevadí ubohé hlášky a přeslazené momenty.

zdroj: DeviantArt

Přestože ze závěru recenze to tak nevypadá, knize jsem dala čtyři hvězdičky a za tím si také stojím, i když ze mě vypadlo víc negativních věcí, než jsem chtěla. Nedostatků sice byla spousta, některé větší, některé menší, ale neodváděly mě od čtení a já jsem si Hon velice užila. Už jsem natěšená na druhý díl, na který se chystám skočit někdy v příštím týdnu.

Hodnocení: 4.0*

Měsíc s knížkou: BŘEZEN 2016

2. dubna 2016 v 19:59 | Charlyn |  Měsíc s knížkou

12 KNÍŽEK
1666 STRÁNEK

Březen byl ve znamení maturitních knížek, z těch dvanácti přečtených knih byla jenom jedna "normální" (bez urážky, samozřejmě, jak jinak). Mimochodem, ta čísla jsou trochu zvláštní, že? Tolik knih a tak málo stran - pravý opak ledna, kdy jsem přečetla šest knih a ty dohromady daly 4360 stran. No jo, ta moje posedlost čísly...
Pravidelní čtenáři si asi všimli, že jsem v březnu byla trochu aktivnější, než mám ve zvyku - čtyři články? Páni, to už se mi dlouho nepovedlo... #sarkasmus.
Ale už nebudu zdržovat, jdeme na to!



Jako první jsem sáhla po teňoučké knížečce Čekání na Godota od Samuela Becketta. Jedná se o absurdní drama, které se dá vyložit mnoha způsoby, nicméně hlavní myšlenkou je násilí jako metla lidstva a jakési čekání na spásu. Já jakožto člověk, který pro divadelní hry nemá pochopení, jsem Godota vůbec neocenila. Ale alespoň to byla jednohubka, která mě dlouho neobtěžovala.


Jako další mě čekala novela Romaina Rollanda - Petr a Lucie. Kniha je o tragické lásce dvou mladých lidí během první světové války. Já tyhle klasické romanťáry moc nemusím, příšerně mě tam otravují ty naivní řeči a osudová láska na první pohled (ano, jsem velice zahořklý člověk, takový Tyrion v sukni). Tahle knížka mě tedy nenadchla, ale ani neurazila.


Ostře sledované vlaky od Bohumila Hrabala mi působily strašné utrpení. Bylo to, nepřeháním, nejdelších 77 stránek mého života. Občas jsem se vůbec nechytala, někdy děj prostě přeskočil bez jakékoliv návaznosti (alespoň mi to tak připadalo) a než jsem si všimla, že už se zase mluví o něčem jiném, spousta věcí mi unikla. Za mě tedy velký palec dolů.


O knížce My děti ze stanice ZOO od Christiane F. jste možná už slyšeli. Tahle kniha je takový klenot mezi maturitními knihami. Byla to totiž naprostá bomba. Pokud tuhle knihu máte v maturitním seznamu, neváhejte a přečtěte si ji. Jedná se vlastně o příběh samotné Christiane, který zpracovali autoři Kai Hermann a Horst Rieck, je to taková její zpověď. Christiane brala drogy už od dvanácti let, v pouhých třinácti začala s heroinem, který ji srazil na dno. Brzy neměla na drogy peníze a musela si na ně vydělávat prostitucí. Christiane si ve světlejších momentech uvědomovala, že má opravdu velký problém a také se ho opakovaně pokoušela řešit, jenže měla příliš slabou vůli na to, aby se dostala zpátky na nohy. Co myslíte, dokázala to nakonec?
Tahle kniha je opravdu mrazivá. Necenzurovaně se dozvíte, co takového člověka k závisloti dovede, a co všechno musí podstoupit, aby se k drogám dostal. A že jeden jediný moment nerozvážnosti Vás může stát život.
Ke knize toho mám hodně co říct, takže se určitě dočkáte recenze.


Pěna dní, Boris Vian. Panebože, proč! Nesnáším absurdní novely a normálně bych si takovouto knihu nevybrala, jenže jsem měla slabou chvilku a kniha navíc měla větší písmenka (no neberte to). Když jsem si konečně uvědomila, že v knize je možné absolutně všechno - jakože úplně všechno: viz mluvící mraky a zmenšující se místnosti - četlo se mi o něco lépe, ale i tak jsem pochopila tak půl procenta knihy. Vážně by mě zajímalo, co se autorovi honilo hlavou. A doufám, že si u maturity tuhle knihu nevytáhnu, opravdu nevím, co bych o ní tak dlouho povídala - stačilo by se mě zeptat, o co v knize šlo - "Ehm... Něco s leknínem?"
Mimochodem, knížka je zfilmovaná. Film jsem ještě neviděla, ale rozhodně se na něj chystám, prý má být skvělý. Navíc tam hraje Audrey Tautou, kterou zbožňuju.


Krátká novela Stařec a moře od Ernesta Hemingwaye se moc lidem nezavděčí, ale mně se docela líbila. I když se tam vlastně skoro nic nedělo, čtení jsem si užila, protože jsem si u knihy krásně odpočinula a ani jsem nemusela moc zapojit mozek. Trochu mě rozčilovalo, jak si Santiago pořád něco brblal pod vousy, ale dalo se to překousnout. Takže doporučuju všem, co chtějí nějakou nenáročnou rychlovku.


Havrana od Edgara Allana Poea maturantům rozhodně doporučuju - čtení Vám zabere pět minut, přemýšlení nad dějem dalších pět. Básně moc nemusím, většinou nevím, o co jde, ale Havran byl bez větších potíží srozumitelný i pro takové telátko jako jsem já. Na celé básni bylo něco ponurého a hrozivého, což se na tak malém prostoru podaří vytvořit málokomu.


Kytici od Karla Jaromíra Erbena zná snad každý. Doteď jsem sbírku jako celek nečetla, viděla jsem jen film a několik divadelních adaptací a četla úryvky, proto jsem si celé dílko náramně užila. Přestože Kytice není zrovna současná literatura, byla lehce srozumitelná. Opravdu jsem sympatizovala s Erbenovou stručností - myslela jsem, že je Polednice delší, ale ono bylo po třech stranách po všem. Navíc některé pasáže byly vážně děsivé, to se Erbenovi musí nechat. Ze sbírky na mě dýchly staré časy a také jsem vdechla spoustu knižního prachu z toho padesátiletého vydání, hepčík.


Shakespearovo drama Romeo a Julie je snad nejznámější klasické dílo, takže jsem měla velká očekávání. Zklamalo mě to a to hodně. Chápu, že v naší společnosti takové dílo nevyzní, jak má, ale čekala jsem, že to bude alespoň dobré. Smířila bych se i s ucházejícím, jenže tohle byl úplný trol. Celou tu osudovou a tragickou lásku jsem Romeovi a Julii vůbec nebaštila - Romeo byl ještě ráno šíleně zamilovaný do jiné a nechtěl bez ní žít, večer poznal Julii, tragicky se do ní zamiloval a na tu druhou dívku si ani nevzpomněl. Promiň, Shakie, ale tohle ti nežeru. Jediná tragédie byla Julie sama, naivní holčička, která pořád potřebovala slyšet, jak je krásná, úžasná a jak ji Romeo miluje, prostě tehdejší ekvivalent dnešní paranoidní stíhačky. Nemyslím si, že by Romea doopravdy milovala, ale že to udělala rodičům natruc. Tolik k tomu nejoceňovanějšímu, romantickému a dojemnému dramatu.



A tady konečně máme tu jedinou nematuritní knihu - Hon od Andrewa Fukudy. Jedná se o první díl dystopie, kdy svět ovládli upíři a hrstka přeživších lidí se musí skrývat nebo mezi upíry zapadnout, pokud chtějí zůstat naživu. Kniha se mi docela líbila, četla se hladce a rychle. Jediné, co se mi nelíbilo, byla autorova přehnaná snaha o originalitu - člověk už má o upírech nějaké představy a pak přijde Fukuda s tou svou vtipnou kostí a dalšími podivnostmi. Nicméně brzy mi přijde další díl a na ten se moc těším, prý má být spolu s třetím dílem (který si také chystám koupit) o hodně lepší nežten první.
Více se dozvíte v recenzi, která vyjde už brzy.



Divá bára je vesnická povídka od Boženy Němcové. Bez zbytečných průtahů prozradím, že se mi knížka moc nezamlouvala. Jazyk a styl knihy mi moc nesedly, ale respektovala jsem je, přece jenom kniha je přes sto padesát let stará. Nicméně děj byl pomalý, postavy nesympatické a vlastně tam o nic nešlo. Párkrát jsem se zasmála, protože Němcová třikrát použila sprostá slova - neúmyslně, samozřejmě - a daným větám to dalo úplně jiný význam.


Jako poslední přečtenou knihu tu mám Romea, Julii a tmu od Jana Otčenáška. Opět je to příběh tragické lásky mezi studentem Pavlem a židovkou dívkou Ester během heydrichiády. Knihu jsem samozřejmě začala číst s mnoha předsudky a bojovala s každou stránkou, ale postupně jsem maličko změnila názor. Ačkoli byla Ester naivní a hysterická (i když kdo by v její situaci trochu nešílel) a Pavel mi nesedl, konec, ačkoli velice předvídatelný, mě nenechal úplně klidnou. Rozhodně to byla jedna z těch lepších maturitních knih.



Poslední březnový den jsem ještě rozečetla Zmizelou od Gillian Flynn, kterou jsem měla v knihovničce, světe div se, už od loňského léta. Momentálně jsem sto stran před koncem, který pro mě nebude překvapením, jelikož jsem viděla film (ale i tak se mnou Gillian pěkně mává), ten zbyteček si ale šetřím až na zítra.
Takže to byly moje knihy měsíce března. Jsem s nimi hodně spokojená, protože jsem konečně dorazila všechny maturitní nesmylsly a mám od nich pokoj.
A co jste přečetli za březen vy? :)
Mějte se krásně a užijte si zbytek víkendu.